Historická centra měst jsou harmonickými celky, jejichž účinek lze snadno porušit. Proto je u rekonstrukcí výrazných prvků, jakými jsou okna či střešní krytiny, vždy třeba dbát na zachování hodnoty nejen jednotlivých staveb, ale také na celkovou podobu chráněného území. Praktická památková péče je vždy uměním kompromisu, říká památkář a bývalý ředitel památkového ústavu Josef Štulc.
Kdy začala být historická území chráněna?
Hodnoty celků historických měst si společnost začala uvědomovat až v průběhu 19. století, například v Německu byla snaha chránit Norimberk již v jeho 1. třetině. U nás byla velkým impulzem asanace Josefova a dalších částí historické Prahy. Památková péče se v té době teprve kodifikovala, až ve 20. století postupně dospěla k ochraně těchto celků v podobě městských památkových rezervací a zón. I tak je ale chráněna jen malá část zajímavých území, v Česku se dochovalo více než tisíc historických měst a z toho je jen čtyřicet městskou památkovou rezervací a necelé dvě stovky památkovou zónou.
Proč je to důležité?
Ochrana celého území je důležitá proto, že v těchto památkových zónách nebo rezervacích se hodnoty jednotlivých staveb sčítají, nebo dokonce násobí. Celek, tvořený jednotlivými památkami i nepamátkami, je zpravidla nejen historicky cenný, ale rovněž je velice harmonický a obsahuje v sobě vysokou estetickou hodnotu. V rámci tohoto prostoru může neadekvátní úprava, přestavba či novostavba harmonii výrazně porušit. Proto je u obnov všech budov v chráněném území třeba dbát na to, aby neohrozily vyšší integrovanou hodnotu celku.
Při rekonstrukci v historickém centru je třeba dbát na celek
Jaká jsou tedy hlavní omezení při rekonstrukcích budov v historických centrech měst, pokud jde o budovu, která sama památkově chráněná není, ale je součástí chráněného území?
Jako příklad lze uvést střechy. Když má město střešní krajinu tvořenou pálenou krytinou a najednou by si majitel některé budovy chtěl na střechu dát vlnitý plech, tuto harmonii určitě rozbije. Stejně tak jsou pro historické stavby typická dělená okna, takže pokud si některý majitel na svůj dům dá souvislé nečleněné prosklení, opět naruší harmonii ulice. Projevuje se to tak, že fasáda takzvaně oslepne, tedy ztratí svůj původní výraz a estetické působení. Ostatně detail je velice podstatný, což se projevuje v současném, z ekologického hlediska pochopitelném trendu zateplování, který je ale nebezpečný právě pro hodnoty malebnosti a autenticity zateplovaných staveb.
Tím, že se pohybujeme v prostředí, kudy šla historie, nelze zároveň vyloučit, že se při rekonstrukci domů najdou některé hodnoty, které do té doby nebyly známy. Proto je třeba provést stavebněhistorický a v některých případech i archeologický průzkum, který může nalézt další důvody, proč modifikovat projekt obnovy.
Významný památkář a teoretik a metodik památkové péče.
V letech 1990–2002 byl ředitelem Státního ústavu památkové péče, předchůdce současného Národního památkového ústavu, kde v současné době docent Štulc stále působí.
Byl rovněž prezidentem Českého národního komitétu ICOMOS, nyní je jeho čestným prezidentem a viceprezidentem.
V roce 2019 převzal Cenu Ministerstva kultury ČR za přínos oboru památkové péče.
Jaké další faktory se pak připojují u budov, které jsou památkově chráněny?
V takovém případě je dům chráněný jako celek, nejen jeho vnější vzhled. Například pokud jsou v interiéru nástěnné či nástropní malby, tak do něj nelze umístit některé provozy. Zároveň jde o zachování detailů, jako jsou dveře, okna, zábradlí, ale třeba i dobové radiátory.
Památková péče ale nemá nějaké tabulky, kde by se odškrtávaly jednotlivé položky. Vždy záleží na hodnotě a úplnosti poznání památky. Proto vždy, když začíná nějaká rekonstrukce, musí nejprve proběhnout průzkum těchto hodnot. Jeho výsledek je podkladem pro projektanta, který je hlavní osobou při hledání kompromisu mezi hodnotou památky a představami investora. Debata o tom, jaká změna je z hlediska ochrany hodnot přípustná a jaká už nikoli, by vždy měla začít co nejdříve, ideálně ještě před tím, než se začne projektovat. Náplň domu má být úměrná památce, a ne naopak. Nemá ustoupit hodnota památky, ale podle hodnoty se má přizpůsobit její náplň a využití.
Vyvíjí se v poslední době nějak přístup k ochraně památek?
Určitě, zásadním zlomem byla devadesátá léta, která přinesla pro památkovou péči mnohem více pozitiv než negativ. Do té doby bylo noční můrou památkářů zdánlivě nezastavitelné chátrání památek a jejich prochátrání se až k zániku. Fakt, že restitucí a privatizací stavby získaly své individuální vlastníky, zachránil v hodině dvanácté velkou část historických center měst.
Památková péče nemá tabulky, kde by se odškrtávaly jednotlivé položky. Vždy záleží na poznání památky.
Nyní může, přestože se to děje spíše ve výjimečných případech, docházet k opačnému extrému, kterým je jakési nadužívání staveb. Památky totiž mají štěstí a zároveň smůlu, že stojí na nejhodnotnějších parcelách ve městě. Tím pádem je zde snaha vytěžit z dané parcely maximum. Extrémním případem pak je, že vlastník nechá budovu chátrat natolik, aby ji mohl strhnout nebo zachovat maximálně fasádu a nahradit ji novostavbou. Popravdě je ale třeba říci, že jde spíše jen o výjimky.
Stáhněte si přílohu v PDF
Vidíte v současném odlivu turistického ruchu z center měst šanci na obnovení běžného života v těchto místech?
Nevěřím, že by se do měst podařilo vrátit normální demografickou strukturu obyvatel, jakou ještě pamatuji na Starém Městě i na Malé Straně. Jsem přesvědčen, že jak bude odeznívat zdravotní riziko a navrátí se normální stav, do několika let se vrátí také turistický boom. Historická města jsou atraktivní a lidé si začali uvědomovat, v čem jsou jedinečná. Tyto oázy tradičního stavebního umění již dlouho lákají turismus, který už pomalu začínal být škodlivý a ta místa přetěžoval. Přitažlivost a komerční hodnota těchto míst jsou tak vysoké, že se takzvané gentrifikaci nevyhneme ani v budoucnu.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.
Při rekonstrukci v historickém centru je třeba dbát na celek
