Je to podobné jako s obrazy v soukromých sbírkách a galeriích. Těmi prvními se může těšit obvykle jen někdo, těmi druhými každý. A s domy to je stejné. Jsou podařené soukromé vily, které můžeme znát jen z fotografií, a pak zdařilé domy určené k běžnému provozu a přístupné všem. Někdy nám mohou připadat právě pro svou snadnou dostupnost všední, ale o to víc bychom si jich měli vážit − že se jimi můžeme potěšit pokaždé, když dostaneme chuť na dobrou architekturu. Hezký může být úřad, nádraží, ale také třeba psychiatrická léčebna. Proto vám chceme nabídnout několik tipů na výlety za inspirativními domy, které nejsou za plotem. Jsou to domy postavené pro radost všem.
Infografika: Domy pro radost všem
JIHOČESKÝ KRAJ
Spolkový dům ve Slavonicích
Zvenku je prostý, bílý, čistý. Jako by chtěl slavonický Spolkový dům připomínat dalším generacím, že je někdy potřeba začít znovu, s čistým stolem a některé věci už napořád ponechat minulosti. Spolkovému domu taková očista prospěla, a to nejen stavebně, ale především symbolicky.
V roce 1932 žilo ve Slavonicích více Němců než Čechů, však se také kromě českého názvu používal i ten německý Zlabings. Tehdejší nový spolkový dům, vybudovaný německými obyvateli, sloužil především k demonstraci němectví. Pořádaly se v něm divadelní představení, taneční zábavy a také politické schůze. Jenže ve stále silnější proněmecké atmosféře bylo členství ve Spolkovém domě zakázáno Čechům, Židům a dalším. Po druhé světové válce se domu dál držela tíseň a pachuť z toho, kam se vývoj v Československu ubíral. Po vyhnání sudetských Němců se v domě prodával jejich majetek a polnosti a později se v něm konaly lidové soudy se sedláky, kteří pak byli odsunuti do jiných částí republiky.
Stavbu i náladu zachránili až v roce 2005 lidé ze sdružení „Slavonická renesanční“, kteří dům od města koupili a u dvojice mladých architektů Štěpána Valoucha a Jiřího Opočenského si objednali projekt na jeho kompletní přestavbu. Ti z domu nejvíc zchátralé části odbourali, jiné nové přistavěli, k původnímu zdivu přidali beton a takto upravený Spolkový dům rozdělili na dvě poloviny: „Betonový blok dělí dům na část rušnou, určenou veřejnosti, s lobby, občerstvením a posezením u krbu, a na část tichou pro účastníky programů. Ta obsahuje víceúčelový sál a přednáškovou místnost. Vnitřní dvůr byl osazen stupňovitým hledištěm pro přednášky nebo venkovní divadelní představení,“ popisují dům ve svém projektu. Ale i kdyby návštěvník toto podrobné vysvětlení neznal, tak na místě ucítí, že Slavonice získaly čisté základy pro novou budoucnost.
PRAHA
Sokolovna v Libni
Leh a dřep, klek a sed. Hmit a švih a vzpor a kmit. Raz a dva, vše účelné. A jen střídmě ozdobné! Péče o zdravé tělo, schránku zdravého ducha, to je pravidelnost a řád. Čisté přímé pohyby, souměrná zátěž na všechny části těla. Žádné zbytečné kudrlinky, ale střídmá estetika. Jaké cvičení, taková tělocvična. I to musí být v souladu.
Libeňská sokolovna v Zenklově ulici v Praze od architekta Emila Králíčka se ke cvičení hodí jako červené trenýrky k bílému nátělníku. Vystavěna ve stylu geometrické secese má souměrné průčelí, ve kterém přímé linie oken a dvou mohutných pylonů připomínají vyrovnané řady cvičenců připravených na značkách na prostná. Jejich pravidelný rastr je možné číst jako šifru odkazující na kořeny geometrické nebo také lineární secese. Za propagátora a jednoho ze zakladatelů tohoto stylu je považován vídeňský architekt a pedagog Josef Hoffmann. Za svou tvůrčí posedlost geometrickými liniemi a především užíváním čtverce jako základního prvku si vysloužil přezdívku „Quadrat Hoffmann“. Těžko hledat přiléhavější jméno pro muže, který své projekty kreslil na čtverečkový papír. Čtvercový rastr je v sokolovně k vidění nejenom na parketové palubovce v podobě bílých značek, ale také na stropě ve vstupní dvoraně nebo v kazetových dveřích, kterými se vchází na balkon.
Při vstupu do sokolovny je dobré si připomínat: „Jdu cvičit, jdu cvičit.“ Jinak by člověk snadno podlehl iluzi, že vstupuje do galerie, divadla či muzea. Trojramenné schodiště z červeného mramoru zdobí mosazné lampy ve tvaru svícnů a geometrické mříže osazené do zábradlí. Charakteristickým secesním prvkem je půlkruhové okno v průčelí budovy nad balkonem zdobené barevnou vitráží. Balkon nesou na svých bedrech čtyři svalnatí muži. Kromě obvyklé architektonické funkce ozdobného nosného prvku nahrazujícího obyčejný sloup funguje tato čtveřice jako motivátor pro cvičence: Cvič pravidelně a budeš svalnatý jako my.
PLZEŇSKÝ KRAJ
SUTNARKA v Plzni
Obavy, že by si budovu Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara mohli lidé plést se supermarketem nebo velkým skladištěm, se v Plzni rozpustily rychleji než ranní mlha nad nedalekou Radbuzou. Byl to strach, že na průmyslovém předměstí na Borech se jednoduchá industriální stavba ztratí. Zakladatel fakulty a její děkan Josef Mištera si zpočátku přál, aby nová budova byla originální, aby byla jako socha, skrz kterou každý už z dálky pozná, že tady sídlí umělecká škola. Jenže pak ho prý kolega vzal do rozestavěné tovární haly, kde jediným ornamentem byla vzduchotechnika a přiznané rozvody elektřiny. K tomu si oživil vzpomínky na své stáže hostujícího pedagoga v Nizozemsku, kde studenti tvořili ve velkých otevřených prostorech a místo pevných stěn se prostor variabilně měnil skleněnými příčkami. A bylo rozhodnuto!
Nápadu na skutečnou továrnu na umění vtiskl architektonickou podobu v roce 2010 Jan Štípek a o dva roky později se sídlo fakulty už slavnostně otvíralo. V jednoduché montované hale je k dispozici 6000 m2 plochy, která se dá volně posouvatelnými příčkami dělit na proměnlivé dílny, ateliéry a studia. Pevné členění je použité ve třetím patře na jakémsi ochozu, kde jsou rozmístěné učebny, zázemí pro vyučující a kanceláře. A do „továrny na umění“, jak se budově fakulty od počátku přezdívá, se vešel i menší divadelní sál, který má jednu stěnu posuvnou a po jejím odsunutí se celý prostor promění na přírodní amfiteátr.
Od počátku zdobila téměř sto metrů dlouhou venkovní zeď plachta, která v grafické koláži představovala ukázky studentských prací. V roce 2019 ji nahradila výrazná grafika z velkých panelů s červenými, bílými a černými geometrickými obrazci. Z nich grafický designér a také vyučující na fakultě Rostislav Vaněk poskládal stylizovaný nápis SUTNARKA. Už zdálky tak každý příchozí ví, s kým má tu čest. A že supermarket musí hledat někde jinde.
LIBERECKÝ KRAJ
Mateřská škola ve Vratislavicích nad Nisou
„Celý dům je vlastně jedna velká prolézačka.“ O nové mateřské škole ve Vratislavicích nad Nisou, která získala Českou cenu za architekturu 2019, se toho řeklo i napsalo hodně. Od podrobného technického popisu dřevěného roštu, na kterém je zavěšený vnější průsvitný plášť ze sklolaminátu, až po polemickou stať, kolik je v této stavbě skutečné japonské inspirace a kolik jen zdánlivé či povrchní. Ovšem úvodní citovaná věta ji vystihuje nejpřesněji, a to nejen proto, že ji řekl architekt Petr Stolín, který školku společně s Alenou Mičekovou navrhl. Tahle nová školka je skutečně prolézačka. Nebo model dětského světa. Nebo cokoliv jiného, co si v ní děti budou představovat. Tak totiž byla od počátku zamýšlená, bez tradičních místností, školkových tříd nebo heren. „Vycházeli jsme při návrhu hlavně ze zkušeností současného vedení a pedagogů, ale také jsme vzpomínali na svá dětská léta a chtěli jsme eliminovat v návrhu to, na co jsme měli zlé vzpomínky,“ vysvětluje Petr Stolín. Tím, co dává školce nejen nezaměnitelnou podobu, ale také jedinečnou atmosféru, je její vnější plášť. „Je to jemný průsvitný voál z trapézového sklolaminátu, který tvoří hranici mezi světem venku a uvnitř. Dává pocit tušeného a vzbuzuje zvědavost, zároveň však chrání obyvatele uvnitř. Je to jedinečný zážitek. Ale nebylo by to tak zajímavé, kdyby nebyl možný pohyb za fasádou a na střešních terasách domu právě tak, jak je tomu zde,“ popisuje Stolín klíčový nápad, který praktický provoz potvrdil jako skutečně vydařený.
Porota, která před dvěma lety hodnotila stavby přihlášené do České ceny za architekturu, charakterizovala školku jako stavbu překvapivou, záhadnou a zároveň současnou. Je citlivá k okolnímu, až venkovskému prostředí, precizně pracuje s detaily a v interiéru nabízí pečlivý a inovativní design. A důležitá poznámka nakonec: elegantní školka nebyla drahá, stála 40 milionů. I to porota ocenila.
KRAJ VYSOČINA
Zastávka v Krucemburku
Autobusové zastávky jsou zvláštní stavby. Existuje sice speciální ČSN 736425 Autobusové, trolejbusové a tramvajové zastávky, přestupní uzly a stanoviště, ale ta žádné typizované řešení venkovských zastávek autobusů nepředepisuje. Tomu, kde se lidé při čekání na autobus skryjí před deštěm nebo větrem, je ponechána volnost už od dob, kdy si autobusovou dopravu řídily jednotlivé krajské filiálky státního podniku ČSAD. Ty si budovaly své vlastní čekárny a jejich jednotlivé prototypy rozdělily republiku podobně jako kdysi staré hraniční kameny. Například v okolí Chrudimi se prosadil aerodynamický typ připomínající položenou parabolu, ale u nedalekého Golčova Jeníkova ovládly krajinu plechové stavby se zaoblenými rohy a spodní manžetou z vlnitého plechu. „Podle mě ty přístřešky naše projektové normy na zastávky nikdy neřešily a ani neřeší. Jde o skutečně o lidovou tvořivost,“ uvádí k historii venkovských čekáren Ludvík Vébr ze Stavební fakulty ČVUT v Praze.
O to víc ale může u autobusových zastávek vyniknout jejich individualita, když se tvůrci zadaří. A to se povedlo architektu Davidu Ptáčkovi, který v roce 2017 předělal tuctový zděný přístřešek u sokolovny v městysi Krucemburk na zařízenou venkovskou světnici. Stará zastávka totiž svou střídmostí představovala základní archetyp místnosti: čtyři stěny, podlaha, strop, dveře a okno. Po jednoduchých úpravách jsou stěny vymalované válečkem s tradičním modrým vzorem, nad stolem s lavicí a dvěma židlemi je zrcadlo a police s knihami, v rohu stojí věšák. V zastávce svítí světlo, takže když se někdo vrací do Krucemburku až po soumraku, prožívá skutečný návrat domů. V noci vypadá zastávka jako útulný domek z pohádky s jedním svítícím okénkem. Navíc tu je díky péči místních vždy poklizeno a o Vánocích nechybí ani sváteční věnce.
KARLOVARSKÝ KRAJ
Letiště v Karlových Varech
Pod Vítkovým vrchem u Karlových varů přistála v roce 2009 budoucnost. Stříbrná ocelová kapsle, která někomu připomíná torzo trupu obřího letadla. Jiným zase projektil, prototyp vesmírné stanice pro osídlování Marsu nebo součástku tryskového motoru. Nová odbavovací hala karlovarského letiště od architekta Petra Parolka evokuje přesně ty pocity, o které usilovali architekti už o sto let dříve, když letecká doprava startovala do své zlaté éry. Budovy letišť vždy vábily k cestování, dálkám a exotice. Byly vstupní branou do moderního světa. Tak to bylo v Karlových Varech už v roce 1933, kdy se tu slavnostně otevřela odbavovací hala navržená architekty z pražské stavební firmy inženýra Jana Blažka. Jednoduchá pravoúhlá geometrie se štíhlou věží s velkými hodinami a pod ní kavárna s venkovní zahrádkou, ze které bylo možné sledovat startující letouny. Elegance stavby dala zapomenout na peripetie, které jejímu zrodu předcházely. Československé aerolinie zahájily provoz pravidelné letecké linky z Prahy do Karlových Varů už 15. května 1931, jenže to ještě u ranveje odbavovací hala chyběla. Město totiž odmítlo připravené plány karlovarského architekta Rudolfa Welse a nové si objednalo v Praze ve stavební firmě Jana Blažka. Možná za tím byla touha mít od počátku skutečně reprezentativní letiště, protože tehdejší ministerstvo veřejných prací rozhodlo, že v budoucnosti bude karlovarské letiště důležitější než v té době už zavedené letiště v Mariánských Lázních. To sice mělo pro aviatický provoz lepší předpoklady, jak umístěním ranveje, tak i dlouhodobými meteorologickými podmínkami, ale v ministerském přípisu bylo jasně uvedené, že „časem se však podaří překonati meteorologické potíže a pak budou M. Lázně ustupovati po světové linii pomalu do pozadí“. A tak se také později stalo.
ÚSTECKÝ KRAJ
Masarykův pavilon „A“ v Lounech
Lounský rodák Otakar Polák byl architekt, který dobře věděl, co by městu na březích Ohře slušelo. Architekt Josef Chochol si už v Praze na několika kubistických domech vyzkoušel, jak se oprostit od minulosti a nebát se při navrhování domů moderního výrazu. A stavitel Karel Skorkovský měl bohaté zkušenosti s využíváním železobetonu, vždyť už měl za sebou stavbu pražského Veletržního paláce, Libeňského mostu nebo slavné pražské Lucerny. Psal se rok 1931 a Louny se chystaly na Všeobecnou krajinskou výstavu severočeskou. Pro její uspořádání bylo vybráno místo v meandru Ohře na kraji města a Otakar Polák byl pověřený architektonickým návrhem výstavního areálu a kromě parkové úpravy připravil ve spolupráci s Josefem Chocholem a Karlem Skorkovským elegantní výstavní pavilon ve funkcionalistickém stylu. Jeho původní označení bylo strohé − „Pavilon A“, ale poté co výstavu navštívil prezident T. G. Masaryk, se mu začalo říkat „Masarykův pavilon“. Byl prostorný, světlý, moderní, zkrátka krásný a povedený natolik, že byl v roce 1996 zapsaný mezi chráněné kulturní památky s poznámkou: „Pavilon výstaviště je kvalitní funkcionalistickou architekturou. V duchu nové věcnosti vyabstrahovaná symetrie pavilonu má vstup krytý působivou kolonádou, samotný výstavní prostor je půlkruhově uzavřen.“ Zní to odborně, možná poněkud komplikovaně, ale je to pravda. Co je vydařený funkcionalismus, tedy estetické ztvárnění skutečné funkce částí domu, je ale možné velmi srozumitelně ukázat na tak jednoduché věci, jako je umístění pavilonu v parku. „Celá stavba je založena na soklu vyvýšeném o 1,2 metru nad úroveň okolního parku, což ji doposud vždy ochránilo před rozvodněnou Ohří, v jejímž meandru výstaviště leží. Před hlavním průčelím je díky tomu k dispozici velkorysá terasa, tvořící podnož budovy,“ vyzdvihuje přednosti budovy architekt Ondřej Tuček, který v roce 2016 připravil s Janou Kusbachovou velmi zdařilou rekonstrukci pavilonu.
KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ
Sluneční lázně Dachova
Toto není koupaliště, i když se tu lidé samozřejmě koupou. Toto jsou sluneční lázně. Rozdíl je patrný, už když člověk obě slova vysloví. Koupaliště − to studí, stříká a vřeští dětským dováděním. Sluneční lázně hladí teplem a vybízí k lenošení a společenské konverzaci. Právě takové to je v Dachovech, malé obci na sever od Hořic. Ve zdejších slunečních lázních to hřeje, i když slunce zrovna zajde za mrak. Teplo plné starosvětské nálady vyzařují půvabné dřevěné kabiny, každý rok čistě a pečlivě natřené do jásavých barev. Bílá prkna se střídají s červenými a jejich vzor rozjasňují ještě žluté trámky, které podpírají střechu. Tak to v roce 1925 navrhl architekt Karel Bachura, profesor hořické kamenické školy. V jednoduchém ornamentálním skládání prken a barevné veselosti jsou jasně čitelné dozvuky končící secese a sluneční lázně mají díky tomu dodnes svou noblesu.
Před dřevěnými převlékacími kabinami je pás jemného písku, který při opalování krásně hřeje do zad, pak krátce střižený trávník a velký přírodní bazén. Ten vznikl úpravou bývalého rybníku, a jak se na Hořicko sluší, má dno vyskládané z pískovcových kvádrů. V jeho středu je pak pro dostaveníčka plavců zbudovaný umělý dřevěný ostrůvek.
Pod koupalištěm, u žluté turistické trasy, která vede do Holic, vyvěrá lesní pramen Kalíšek. Název získal od tajných schůzek nekatolíků, kteří se tu setkávali v době temna. Na památku těchto schůzek je nyní u pramene socha kalichu.
PARDUBICKÝ KRAJ
Natura Park v Pardubicích
Dlouhé roky sedávali na tomhle zarostlém břehu Chrudimky v Pardubicích jen rybáři a vypadalo to, že se sem už nikdo další nevejde. Sem tam jim za zády projeli na úzké stezce cyklisti, kteří se proplétali mezi rekreačními běžci. Řeka tu pod korunami vzrostlých stromů líně teče k nedalekému soutoku s Labem a zpoza hustých keřů se v létě ozývá hlahol z nedalekého plaveckého areálu. A když začal školní rok, pokřikovali tu na sebe školáci, kteří sem chodili do malého Ekocentra přilepeného k venkovnímu koupališti. Tak to desítky let bylo a nic nenasvědčovalo tomu, že by v tomhle zeleném pásu mohl někdy stát dům. Vždyť jak by se sem vešel?
Od roku 2015 tu stojí. A jaký! Nový, a přesto srostlý s přírodou. Prostorný a přitom nestojí běžcům a cyklistům v cestě. A i když je plný života, neruší rybáře, kteří tu dál chytají ryby. Byl to nápad tehdejšího šéfa Ekocentra Jiřího Bureše, že by místo provizorní klubovny v houští mohl na břehu Chrudimky stát moderní a sebevědomý dům. A architekt Tomáš Med ho navrhl. Dům, který se svým horním patrem natahuje jako periskop přes cyklostezku až k řece, kde jeho čelní stěna končí obřím oknem. Dům poskládaný z jednotlivých korpusů tak, aby se vešel na úzkou parcelu a nepřekážel. Prostor navíc mu dodávají střešní terasy a jednoduché a střídmé řešení uvnitř. Kdo chce jen projít okolo, nemusí se mu vyhýbat, dům mu volnou cestu nabízí sám. Nenuceně ale nabízí možnost zastavit se a posedět v přízemní kavárně.
Břeh Chrudimky zůstal nenarušený, při pohledu přes řeku si člověk musí vždy počkat na ten krátký okamžik, kdy se stavba na chvíli mezi stromy ukáže, aby se vzápětí zase schovala. Sebevědomá a zároveň trochu cudná. A uvnitř krásně čistá a jednoduchá.
STŘEDOČESKÝ KRAJ
Nádraží v Poděbradech
Bez dekorací a ornamentů, krásná svou jednoduchostí a čistotou je hala nádraží v Poděbradech. Navrhl ji v roce 1928 architekt Vojtěch Krch, když původní nádraží už přestávalo stačit stále silnějšímu proudu hostů mířícímu do vyhlášených lázní. A v polovině léta 1931 už zastavil u nové a sluncem prozářené funkcionalistické budovy první vlak. Možná že některý z přijíždějících hostů si v čerstvém výtisku společenského časopisu Salon četl ve vlaku cestou do Poděbrad tento letní fejeton:
„Rovná, široká polabská krajina zalita je slunečním jasem. Obloha je modrá, tak krásně modrá, stromy se ani nepohnou v horkém vzduchu a v lázeňském parku mdle voní květy obsypané keře vadnoucích růží. Poledne. Před lázeňským parkem stojí řada aut. Napočítáte jich dvacet, třicet a víc. Celé okolí sjelo se sem na neděli. Dopolední koncert končí. Ve Váňově kavárně je plno. Červené slunečníky září, ze stolů smějí se na vás pyramidy vábných koláčů. ‚Slečno, dvě bílé!‘ − ‚Slečno, míchaná vajíčka!‘ V rohu zahrádky na březové lavičce sedí mladičká dvojice. ‚A vy jste, slečno Libuško, ještě nikdy nebyla večer v lukách? To je vám vůně − řeka šumí… Slečno, haló! Ještě loupáčky! Dovolte, abych vás dnes večer doprovodil.‘ Románek se zapřádá.
V lázeňské budově je plno šumu. Dveře klapají, teplounká voda v lesknoucích se vanách láká ve svoji náruč. Sedíte tiše až po bradu ponořeni ve vlahé lázni. Oči se přivírají slastí. Ručička na hodinách pospíchá. Dvacet pět minut! S povzdechem halíte se do prostěradla. Voda s šumotem utíká. Dveře se pootevřou: ‚Volno, prosím?‘ A usměvavá, ale neúprosná lázeňská stěhuje vás do čítárny.“
Krchovo nádraží takové pocity navozuje dodnes. Prostorná hala je vysoká 13 metrů a spodní části stěn jsou obložené modrými obkladačkami. Proti pokladnám jsou velké hodiny a u vstupu do nádraží žulový reliéf státního znaku od Karla Štipla. Jezdit do Poděbrad vlakem se vyplatí!
OLOMOUCKÝ KRAJ
Kaple svatého Vendelína v Oseku nad Bečvou
Stojí přimknutá k cestě u třešňového sadu, která vede z Oseka nad Bečvou do Radvanic. Kdo nezná její historii a jen tak putuje tímhle koutem krajiny pod Oderskými vrchy, řekl by si: To je krásná symbolika, že je tahle nová kaplička u cesty zasvěcená svatému Vendelínovi, patronovi poutníků! Jenže to je jenom kousek pravdy.
Vendelín je patron poutníků, to ano, ale také je patron pastýřů a ochránce polí a dobytka. Tedy ten, kdo drží ruku nad sedláky. A Vendelín Vacula sedlák byl, vždyť právě on založil ten třešňový sad, kolem kterého se dá ke kapli přijít. Pocházel z rodu, který tady hospodařil po staletí, dokud všemu neučinili přítrž komunisté.
Ladislav Koutný je vnuk Vendelína Vaculy, a když po listopadu 1989 dal zdevastovaný rodinný majetek postupně do pořádku a obnovil hospodářství, rozhodl se z úcty k dědečkovi a pro trvalou paměť toho, čím si jeho rod prošel, postavit na místě s výhledem do krajiny kapli. Že bude zasvěcená právě svatému Vendelínovi, bylo nabíledni. A se stejnou jistotou si vybral architekta Petra Pelčáka, který připravil netradiční řešení jinak vlastně klasické sakrální stavby.
Jeho kaple je z monolitického betonu, pro který bylo bednění vytvořeno z tenkých kmenů stromů. Díky tomu získala vnější stěna kaple přirozené kanelování, motiv tak často u podobných staveb využívaný. Rozeta ve zdi je poskládaná z čirých a modrých zbytků, které zůstávají po tavení skla ve sklářských pánvích. Drobná kaplička tak získala z úsporných prvků nádech monumentality a přitom je prostá jako krajina kolem ní.
Petr Pelčák ovšem zpětně přiznává, že podobné stavební dobrodružství by už znovu raději nepodstoupil. „Moje poučení je už nenavrhovat stavby stavěné svépomocí z monolitického betonu.“
JIHOMORAVSKÝ KRAJ
Archeopark v Pavlově
Je to samozřejmě spekulace, kterou už nikdo nikdy neověří, ale: Věstonické venuši by se tahle přestavba jejího bydlení pod vrcholem Děvínu musela zamlouvat. Bílé zdi respektují obnažená vápencová skaliska Pavlovských vrchů a vše je usazeno do terénu tak, aby nikde nic nepřekáželo a nerušilo přirozené zvlnění krajiny, které do měkkých tvarů vymodelovala řeka Dyje. Dámě z mladého paleolitu by nový Archeopark v Pavlově od architekta Radko Květa slušel. Ostatně řada udělených ocenění, od Stavby roku 2016 až po Českou cenu za architekturu 2017, je dostatečným stvrzením kvality netradičního muzea. Expozici totiž Radko Květ umístil celou do podzemí, a že se pod terénem něco ukrývá, prozrazují pouze tu a tam bílé bloky vystupující na povrch. Slouží převážně jako světlíky, kterými se pod zem přivádí denní světlo. Při pohledu z dálky pak areál Archeoparku vypadá jako moderní pokračování vápencových skal v okolí. V odborných statích se o projektu muzea píše například jako o „antimonumentálním konceptu objektu jeskynního charakteru, potlačujícího exteriérový výraz“, ale obyčejný návštěvník si vystačí s hodnocením, že tahle stavba působí střídmě a báječně splývá s okolní přírodou.
Zapuštění do terénu ale nebylo vymyšlené jen proto, aby muzeum nepřekáželo v krajině, i když to byl jeden z požadavků správců chráněného území. Umístění pod zem je důležité proto, že právě tady, ve vrstvách ukládaných po desítky tisíc let, našli archeologické stopy po lovcích mamutů i sošku venuše. Svět archeologie je zkrátka pod povrchem.
„Jsme na území chráněné krajinné oblasti a zároveň na území národní kulturní památky. Taková lokalita bývá často pro architekta ‚smrtelná‘. Však také celostátní archeologická komise rokovala několik měsíců, zda je přípustné vůbec cokoliv stavět,“ popisuje Radko Květ, co bylo na projektování současně komplikací i zdrojem inspirace pro netradiční řešení, které nakonec sklízí obdiv odborníků i turistů.
MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ
Městská plovárna v Opavě
Oslavila letos devadesáté výročí, a přesto je opavská plovárna stále mladá, svěží a barevně rozpustilá. V roce 2007 jí město dopřálo omlazovací kúru, aby se udržela v kondici, která je skutečně obdivuhodná. Vždyť od jejího otevření v roce 1931 se tu koupací sezona zastavila pouze jednou. Bylo to v roce 1997, kdy Moravu zasáhly ničivé povodně. Jinak sem lidé přichází za sportem i odpočinkem rok co rok. Není se co divit, tahle plovárna k návštěvě láká, i když je obloha zatažená, třeba už jen tím, že má ve všech bazénech vyhřívanou vodu. A když se obloha zatáhne a začne pršet, je to vítaná příležitost schovat se před deštěm do hlavní budovy a pořádně si ji prohlédnout.
Její plány připravil vítěz soutěže vypsané městem v roce 1929 Otto Reichner, nejvýznamnější představitel meziválečné opavské architektury. V soutěži porazil například Paula Engelmanna a Jacquese Groaga progresivní funkcionalistickou budovou, ve které do dvou dlouhých křídel umístil nejen převlékárny, ale také restauraci, kabiny pro masáž nebo kadeřnický salon. Plavecké bazény lemují dlouhá brouzdaliště doplněná sprchami a děti mají k dispozici samostatný mělký bazén s velkou sochou vodníka z bílého supíkovického mramoru od sochaře Josefa Obetha. Na druhé straně bazénu proti hlavní budově byl terénní val upravený jako přírodní tribuna pro sledování plaveckých závodů. Dnes je na ní krátce střižený trávník a slouží jako stupňovité opalovací terasy.
Podle dobových fotografií postavili dělníci při modernizaci také hudební pavilon, který byl součástí koupaliště až do poloviny minulého století. A při opravě restaurace zase objevily původní barevnou malbu, která se na koupališti používala, tedy oranžové stěny, béžový strop a šedě pruhované pilíře.
ZLÍNSKÝ KRAJ
Psychiatrická nemocnice v Kroměříži
Je to krása ze smutku zrozená. Unikátní secesní areál psychiatrické nemocnice v Kroměříži nevznikl jako oslava moderní architektury na počátku 20. století. Bylo to řešení palčivého problému, se kterým se potýkalo celé tehdejší rakousko-uherské mocnářství. S rozvojem průmyslu se stále více lidí stěhovalo z venkova za prací do měst, byly to odchody náhlé a často přerušily do té doby pevné a fungující rodinné vazby. Když dříve takový člověk onemocněl doma na venkově, postarala se o něho obvykle široká rodina. Ve městech ale tato péče v té době chyběla. Bylo málo tradičních nemocnic a ještě méně těch, které se mohly postarat o pacienty s psychickými poruchami. A tehdejší překotná doba jich dokázala vyvolat požehnaně. Proto bylo potřeba stavět nemocnice nové a u těch psychiatrických se sluší říct, že naštěstí. Ty stávající byly většinou ve starých klášterních objektech a jejich atmosféra měla blíž k vězení než k sanatoriu, kde by se měla uzdravovat duše.
Stáhněte si přílohu v PDF
V prvním desetiletí 20. století vládla architektuře secese a ta také vtiskla podobu na zelené louce budovanému areálu kroměřížské psychiatrické léčebny. Její plány připravil architekt Hubert Gessner, který od roku 1894 studoval u Otto Wagnera na prestižní vídeňské Akademii výtvarných umění, společně se svými spolužáky Janem Kotěrou nebo Josipem Plečnikem. Kromě školních přednášek se Gessner pro svou pozdější velkou zakázku inspiroval ve Vídni velkoryse pojatým areálem psychiatrické nemocnice na Steinhofu, navrženým právě profesorem Wagnerem. A co Gessner ve Vídni okoukl, to pak v Kroměříži mezi roky 1904 a 1907 postavili. Tedy té secese mohlo být ve skutečnosti víc, jenže ředitel nově zřizovaného ústavu secesním dekorům moc neholdoval. Takže to, co můžeme obdivovat dodnes, je výsledek tvrdě vyjednaného kompromisu. Ovšem i ten stojí zato.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.
Infografika: Domy pro radost všem
