Po ploše veletržního areálu v Brně jsem šel poprvé někdy kolem počátku let 60. minulého století. Otec mě vedl za ruku a pýchu v jeho hlase, když mi vykládal o některých vystavovaných exponátech, si uvědomuji dodnes. Mám dojem, že se jednalo o nějakou turbínu, a i když táta nebyl strojař, věděl o tom spoustu věcí. Obrábění a hlavně kvalita československých obráběcích a tvářecích strojů pro něj byly důvodem k hrdosti. Mezinárodní strojírenský veletrh byl tehdy ještě velmi mladý, ale mladí byli tak nějak všichni. Entuziasmus by se dal vyvážet.

Je ráno, den zahájení letošního, už 62. ročníku Mezinárodního strojírenského veletrhu, a já zas stojím na stejném místě, před pavilonem A, vlají vlajky a přicházejí zatím ti, kteří po celé čtyři dny vítají ve svých stáncích návštěvníky.

Dezinfekce i lamino

Vstupujeme do pavilonu V. V jednom stánku se definitivně umisťuje jakýsi ruční zvedák. Nosnost stroje, který vypadá jako kříženec jeřábu a jezevčíka, odhaduji na několik tun. Více mě zaujme expozice firmy Reesink Logistic Solutions. Myšlenka je vlastně prostá – na kolejnicovém pravoúhlém rastru se pohybují vozíky ve dvou na sebe kolmých směrech, a operátor tak dokáže zavézt na skladovou plochu cokoliv s minimálními rozestupy. Nostalgie mizí, nastupuje zaujetí, a tedy hurá do zmíněného „Véčka“. Tenhle pavilon tady samozřejmě v 50., dokonce snad ani ještě v 70. letech nebyl. Ovšem i tehdy budilo výstaviště spíše dojem mraveniště. Moderní pavilon automaticky znamená převahu účelnosti nad onou architektonickou krásou „Áčka“, která mě dokáže vždycky dostat.

Zde tedy vstupujeme do budovy připravené na jakékoliv exponáty, ovšem hned za vstupními vraty stojí něco, co na první pohled připomíná spíš moderní nerezovou kazatelnu. Nebýt pandemie, asi by ani nevznikla. Kruhová kovová podlaha s nerez válcovými stěnami totiž nabízí moderní řešení jinak zcela prozaického účelu – dekontaminace. Řekněme odvirování osob, které vstupují do daného prostoru. Aerosol vás obklopí a stříkne i na ruce vložené pod zásobníkem. Je na bázi vody a soli a vyžaduje jen pár vteřin postát. Zařízení, k němuž nás navedl sám šéf, předvádí firma TFP Universal.

Podnik, ač na strojírenském veletrhu, nabízí vysekávání, převíjení, archování a další konfekci nejrůznějších materiálů – kartonu, papíru, fólií, ale také oboustranně lepicí pásky, ražby za horka i studena či laminovací fólie. A jejich divize Safety zas zařízení a prostředky pro dezinfekci osob. Pozvání na kávu s díky odmítám, před námi je ještě více než polovina výstavních pavilonů a valná část celkem z 1016 vystavujících firem. Většina jich je z tuzemska, ale celkem je na veletrhu zastoupeno 35 zemí. Tak vzhůru, čeká nás Digitální továrna 2.0.

Hýčkaná expozice

„Proč je digitalizace v průmyslu absolutně nezbytná?“ ptám se u stánku označeného SKF. Mimochodem, tahle značka ložisek je jednou z prvních zahraničních, jejichž logo si pamatuji ještě z dob dávno minulých. Otcové mých spolužáků na ložiska SKF přísahali spíš než na Bibli.

„Stále se čeká od průmyslu víc a víc. Potřebujeme sofistikovat nástroje, zvyšovat efektivitu, snižovat odstávky strojů, abychom z nich dokázali získat maximum. A právě digitalizace nám s tím umí pomoci. Chytrá zařízení dokážou sledovat stav strojů, s jejich pomocí nasbíráme data a dokážeme je už i chytře analyzovat. Na základě toho lze predikovat havárie nebo poruchy a my pak dokážeme s provozovatelem opravu stroje nastavit tak, že se sníží náklady jak na odstávku samotnou, tak na náhradní díly a na práci. Nedojde tedy k neplánovanému přerušení výroby,“ odpověděl mi aplikační inženýr firmy Jiří Kubice.

Rovnám si to v hlavě – práce s velkými daty, ano. Samozřejmě, při sledování strojů je možné zjistit, že se něco děje, a jak se ve sledování pokračuje, dokážeme předvídat budoucí děje. „Tím, že získáváme data i z havárií, tak si vezmeme naše ložiska, analyzujeme důvody havárie a uložíme data do databáze,“ pokračuje Kubice. „Nyní už technologie tak pokročily, že můžeme použít umělou inteligenci. Ta nám na základě získaných fotografií a dokumentace určeného ložiska pomáhá říci s jistou, dost značnou pravděpodobností, proč došlo k poruše, čímž je možné ušetřit čas lidské práce, expertízy či jejího zjednodušení.“ 

Na rozsáhlé expozici Digital factory 2.0 je takových stánků množství – například brýle „augmented reality“ (česky rozšířená realita) jsou skvělé pro zaměstnance, kteří se díky nim nemusí vracet pokaždé k monitoru počítače; brýle jim potřebné údaje ukážou přímo před oči. Nebo diagnostika pomocí analýzy zvuku vydávaného strojem – to nabízel třeba přístroj společnosti Neuron Soundware.

Česká národní expozice

Oficiality rád nemám. Ale nemůžete minout v pavilonu P jeden z největších stánků, který ze všech stran inzeruje skutečnost, že právě tady a teď se shromáždila celá plejáda lidí, kteří se ze všech svých sil snaží co nejvíce pomoci tuzemským firmám na jejich cestě k rozvoji, úspěchům v podnikání, v expanzi za hranice. Samotný stánek navíc získal stříbrnou medaili na mezinárodní soutěži World Exhibition Stand Awards 2020. Poskytl zázemí hned 14 státním organizacím, a pokud by se mohlo věřit všem řečníkům, kteří provoz stánku v pondělí 8. listopadu slavnostně zahajovali (nejméně tři náměstci ministrů, ředitel banky, státní tajemník i generální ředitel Veletrhů Brno), mají už nyní tuzemští výrobci a exportéři vlastně vyhráno.

Samozřejmě to tak jednoduché není, ale podle provozu kolem celého stánku se chce věřit optimistickým vizím i nabídce. Návštěvník na jednom místě může potkat experty od těch z ministerstev – průmyslu a obchodu, zahraničí, obrany – přes státní agentury jako CzechInvest, CzechTrade nebo Česká rozvojová agentura až po Exportní garanční a pojišťovací společnost nebo Českou exportní banku. Tak uvidíme, zatím prý jsou čísla exportu optimistická.

Cestou přes pavilon G, který obsadili jednak plastikáři, ale také jinak zaměření výrobci, nás upoutala firma nabízející pro mě nejzvláštnější typ dopravy materiálů. Věděli jste, že existují tzv. bezosé spirálové dopravníky? Já ano, ale nevěděl jsem, že se to tak jmenuje. Firma Rataj z Českých Budějovic ukazuje úžasný pohled na nejrůznější šroubovice všech možných barev i rozměrů. Ty šroubovice se pohybují uvnitř tubusů či rour a vynášejí sypký materiál do různých výšek. Nádhera.

Procházíme kolem stánků, už ani nestíhám evidovat jednotlivé firmy, ale technologie, které představují, jsou pro mě stále fascinující. Jemné i hrubší, jedno‑ i víceosé obrábění, manipulace, velikost obrobků od těch nejmenších až po skutečně masivní. A víte, co vždycky upoutá? To, když si výrobní firma – třeba tentokrát výrobce pil Forte‑Wespa – přiveze na expozici historický kus, pásovou pilu z fabriky Tomáše Bati, a vedle stojí to nej z nejnovějších a nejmodernějších. Ale pozor – porovnání zdaleka nedeklasuje starší z nich a princip je koneckonců stejný.

Vím, že vynechávám 3D tisk, který zabral velkou porci plochy pavilonu P i část G2, plastikáře tamtéž a řadu expozic technických vysokých škol. Nevejdou se ani dojmy z letmých setkání. A pozorujete, že se potkávají a srdečně vítají lidé, kteří se kvůli covidu, který loňský veletrh vymazal, neviděli dva roky. Potkávání, hovory nejen o strojích, otázky, co je nového a odpovědi na ně, pak i nějaká ta sklenička na stánku a večer. Chcete-li poznat autentický svět lidí, kterým učarovala strojařina i obory související, není lepšího místa než brněnský veletrh.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Veletržní listy.